Původně jsem tento článek chtěl uveřejnit na stránkách hradu Houska. Potom co jsem zažil, jsem pochopil, že byť jsem od noční návštěvy očekával něco jiného, tento článek musím zaslat na vaše stránky. Vodu, kterou na vašich stránkách nabízím, má po této události, aspoň podle toho co vnímám, ideální složení. Jen pro zajímavost uvádím dosavadní poznatky: dva silní diabetici po půl roce pití vody vykazují hladinu cukru o dost nižší, i když dávky podávaného inzulínu jsou stále stejné. Ženě, které nefungují ledviny (dochází 5 let 3x týdně na dialýzu) voda pomohla tak, že její krevní testy poprvé nevykazují negativní hodnoty. Je mi jasné, že s vaší nemocí to nemá nic společného, nicméně věřím, že je tato voda schopna i vám pomoci. Z vašich řad pije vodu, jako jediná, Adélka. Věřím, že až jí voda pomůže, sama vás přesvědčí. A tak přikládám následující historku, na jejíž konci může být opět otazník. Ale pro mne je už daleko menší než ten, když jsem na vaše stránky psal první články.
Když píši tyto řádky, nevím čím mám začít. Zažil jsem něco neopakovatelného, a tak se předem omlouvám, pokud dopis bude hektický. V týdnu mi přišlo, že si zopakuji návštěvu okolí hradu Houska v nočních hodinách, ze soboty na neděli. A že mám mít s sebou 10 litrů vody. Vím již delší dobu, že mi stále chybí třetí díl vody.
Včera večer jsem vyrazil autem k jedné kokořínské hospůdce a před půl nocí jsem vyrazil. Na zádech baťoch s vodou, v ruce sekyru, protože les je plný divočáků. Hlavou se mi honilo spousta věcí, jak to všechno vlastně doopravdy je. Nebe bylo plné hvězd, ale tma - jen jí krájet. Po necelé hodině jsem prošel kolem hradu, pokračoval jsem dál lesem a došel jsem na skalní výběžek, kde jsem už bivakoval minulý týden. Opakuji, že byla šílená tma. Můj obvyklý rituál jsem vyloženě odbyl a začal jsem uvažovat, zda by nebylo lepší se nenápadně vytratit. Ale velice blízko jsem zaslechl nepříjemný šramot a tak jsem se rychle uklidil na blízký strom mezi větve. Docela slušný posed. Za nějakou chvíli začal vycházet měsíc. V lese a všude kolem mne bylo docela klidno, až na to, že díky měsíci bylo plno stínů. Že jsem opět pozoroval energii nebylo v tu chvíli pro mne důležité. Důležitější bylo, že mě po hodině začalo všechno tlačit. Baťoh s vodou jsem měl stále na zádech. Několikrát jsem slezl a vždy v okamžiku, když jsem se jen protáhl, opět jsem uslyšel podezřelé zvuky a šelest. A tak jsem opět vylezl mezi větve a nechal se otláčet s tím, že zde zůstanu až do rána. Občas jsem i já zalomozil sekyrou mezi větvemi, abych vyplašil případného divočáka. Občas jsem si i zapískal a několikrát i zaklel, že je to v . . . . ! Měsíc to do mě pral. Cítil jsem, že byl spokojený. Toho jsem si ale nevšímal, protože mne zaměstnával jistý pud, který mě neustále nutil být pozorný, co se děje mezi stromy. Po čtyřech hodinách, asi tak 15 metrů ode mne, najednou stála postava chlapa celého v černém. Měl jsem výhodu, protože měsíc byl za mnou. Doufal jsem, že mě nezpozoroval. Ze stromu jsem nespadl, ale ani jsem nedýchal. Po chvilce postava zmizela. Na minutu. Říkám si znova, že je to v . . . ., že je to ten ochránce tajemství. A už šel znovu mezi stromy přímo ke mně. Moje reakce byla přirozená, zařval jsem „A dost“! Postava stála proti mně strnule, stejně jako já jsem strnule trčel mezi větvemi. Tento moment se mi jaksi vytrácí. Po jisté chvíli jsme oba pochopili, že jsme oba živý lidi. Byl to nějaký Vojta, který ležel ve spacáku se třemi kámoši v listí nedaleko pod stromy. Navzájem jsme se nechtěně strašili čtyři hodiny. Tak dlouho trvalo toto představení s napětím větším, než nejdokonalejší horor. Podali jsme si ruce – nebylo co vysvětlovat. Odcházel jsem lesem a řezal jsem se smíchy. Ulevilo se mi. Kdyby mi místo, den a čas, kdy mám do lesa z vodou vkročit, neurčil před týdnem sám Kristus, považoval bych to za úsměvnou historku. Celý minulý týden mi šla komunikace s kosmem prachbídně. Přisuzoval jsem to únavě z práce. Souvislost s Velikonocemi jsem v tom neviděl. A najednou, jak jsem šel lesem, jsem slyšel hlasy, jak se se mnou smějí. Ti nahoře mi přece nemohli říci – jako vždy – že když chci získat vodu z kosmu, mezi nebem a zemí, stačí být na větvi. A abych jim nezmizel po pár minutách, tak si mě tam ještě hezky podrželi! A získal jsem tak k namíchání potřebnou vodu z kosmu, kterou jsem původně uvažoval získat z pramene Svaté Zdislavy nebo za Slovenska.
Co k tomu dodat? Mám radost, voda je již namíchaná. Ti nahoře se stále smějí. Věřím, že to dobrodružství za to stálo. Měsíc do vody pral jak blázen, to si teď uvědomuji, stejně jako že jsme s těmi čtyřmi v lese nebyli sami.
|
© 2005-2015 Parent Project - svalová dystrofie, Česká republika E-mail: parentproject@parentproject.cz, Telefon: 776 001 206-7 Sídlo sdružení: PARENT PROJECT, spolek, Větrná 262, 550 01 Broumov Zasílací adresa: PARENT PROJECT, o.s., Husova 245, 417 04 Hrob Dotazy a připomínky k webovým stránkám: webmaster@parentproject.cz |