Jsem si vědom, že předchozí pohádka byla silně tendenční. Mám tu ještě jednu pro vaše prcky, určitě se bude jim bude líbit daleko více. Od koho je, určitě poznáte. Pohádka o Honzovi. Žil Honzík s babičkou a dědou v malé chaloupce na kraji lesa. Jen se ráno probudil, byla Honzíka plná chaloupka. Babička si s dědou ráda přispala a jak říkala, kohouta měla ráda na plotě, ale až v poledne, když se rozhlížel po dvorku, kam se mu slepice zatoulaly. Ráno jeho kokrhání oznamovalo příchod nového dne, kam ale pospíchat, když kolem chaloupky byl hluboký les a široko daleko nebylo jediného človíčka. Jen polesný se sem tam zastavil, dobrou polévku od babičky ochutnal a s dědou se podělil o starostlivost nad lesem , který obhospodařoval. Bylo krásné ráno, přicházel den krásnější všech předchozích, a s ním i po cestě náš pan polesný. Byl zamračený, protože vítr mu povalil v lese několik borovic. Bylo třeba udělat v lese pořádek. Děda byl ale přec jen stár, a tak se Honzík nabídl, že sám v lese pořádek udělá. Babička dala Honzíkovi do uzlíčku krajíc chleba a dvě hrušky, děda přidal pár rad a už Honzík s hajným pospíchal na druhý kraj lesa. Cestou si povídali o zvířátkách která v lese žila, a která Honzík jak tě živ neviděl. O tom jak houkají nocí sovy, jak krahujec vyvádí své malé děti, jak netopýr létá tmou aniž by o větev zavadil, jak studánka otevírá za svitu měsíce náruč obloze, jak zvířátka ráda pijí vodu plnou hvězd až po okraj, a jak je možné, že měsíc plave po vodě. Po čase došli k místu, kde bylo polámaných stromků. Polámané byli ale jen proto, že z vysoké borovice se ulomila špice a pod sebou udělala paseku, jak paní vichřice. Honzík nelenil, s radostí se dal do díla a zvláště když zjistil, že když odvalí pár spadlých větví, malé stromky se napřímí a míří opět do výšky, k nebi. S panem hajným se po chvíli pozdravil a slíbil, že neodejde dříve, dokud kolem stromků vše nepoklidí. Na nic nemyslel, jen si pobrukoval a těšil se na dobrou kaši, kterou mu babička určitě k večeři nachystá. Okolo něj se ale začal probouzet les, začalo se pomalu stmívat. Zvuky, o kterých mu pan hajný vykládal, připomínaly všechno možné, jen ne malá zvířátka. A tak Honzík nelenil a pospíchal k babičce a dědovi do chaloupky. Cestu, kterou šel, mu křížily cesty jiných cest a cestiček až nevěděl jestli jde tam a nebo sem. Nohy bolely čím dál více až usedl na pařez a podle vůně pořezaného dřeva poznal, že je tam, kde celý den pracoval.
Byl zoufalý, ne že by nebyl odvážný, to zase ne, ale přec strašidel se obával. Schoulil se pod pařez a myslel na dědu, přec jenom dědy se obávat nemusel.U dědy mu bylo vždy bezpečno. Zavřel oči, ale stokrát je otevřel a usnout ani náhodou nešlo. Že by se raději po louce procházel? To by nemuselo být zlé. Povstal na pravou nohu, pro štěstí, a větvička praskla, jak když strom po pořezání spadne. Honzík znova ulehne na trávníček a zašimrá ho stéblo do nosu. Kýchne a je tu ozvěna! Zvuk, jak hrom ho vyděsí. A co bude následovat? Odpovědi všech probuzených spáčů! Jeden se ale bojí druhého, a tak po chvilce se ticho opět rozprostře po lese. Zalehne a ani se nehne. Nedá zase příčinu, aby se před zvířátky zesměšnil. Honzík ani nedýchá. A přec všichni nespí! Kdo dupe jak medvěd? Hajný něco o medvídkovi povídal, že jednou za sto let se v hlubokých lesích probouzí. Ale proč, proč právě teď? A dupot se blíží a už je za pařezem. Honzík vyskočí a nohou o první větev zakopne. Několika kroky chce zabránit pádu, ale následuje pád do louže a ještě krok, a do bláta! No tak, to je moc! Celý umatlaný, nešťastný a k tomu vystrašený ulehá. Už ani vzlyk ze sebe nevydá. Dusí svůj vzlyk, když tu malý ježek proběhne. Když to takhle půjde dál, to bude hrůza hrůz a to stále ještě neusnul. Cožpak se dá usnout v mokrém a zabláceném šatu? Svršky ze sebe Honzík sundal a tentokrát na mechu si ustlal. Špičatých stébel nemá, je krásně měkoučký, je jak babiččina peřinka. Ale bohužel není zde jediným spáčem. Mraveneček se diví, kdo si to na něj lehnul? A jak těžký je! Jdi tvore aspoň o kousek vedle mne! A hádejte kam Honzíka kousne!? No, přesně tam! Honzík vyskočí, že had to určitě byl! Utíká z lesa nahý. Jen žádný špatný krok – a je tam – zase louže, bláto, kupka sena, louže, bláto a hle Honzík, jak čert vypadá.
Děda s babičkou nemohou zamhouřit oka. Babička dědu kárá, proč do lesa Honzíka samotného posílal. Vždyť máme jenom jeho. Děda už ty řeči nemůže vystát, fajfka s tabákem ho nezklidní i když kouří , jak z komína. Děda přes sebe hodí kabát a pospíchá k lesu. Co se to proti němu řítí? Že by sám čert nebo dokonce satan? Upaluje zpět a v chaloupce se na závoru zamyká. Honzík přiběhne po chvíli k chaloupce a bouchá na dveře. Otevřete! Babička se vystrašeně na dědu dívá. Co se děje, dědečku? Čert si pro nás jde! Čert? Od kdy jsou dědo čerti, co jsi se pomátl na rozumu? A sama jde a závoru na dveřích odsune. Otevře dveře a Honzík jí do náruče skáče, u ní vždy ochrany přec našel! Babička se té stvůry zalekne a běží do komůrky. Děda popadne hůl, a strašidlo či co to je, v předsínce jednou ranou umlká.
Ráno se pomalu blíží. Sluneční paprsek rozluští nejedno tajemství. Z komůrky se hlas ozývá, hlas našeho Honzíka to přec je! Jak jsme staří, tak jsme hloupí. Otevři přec, Honzík ne jak čert, ale jak prasátko na podlaze schoulen leží. Babička nevěří vlastním očím. Což jsme se všichni pomátli? Pomohou Honzíkovi na nohy, opláchnou ho vlažnou vodou z hrnce, co babička vodu postavila na brambory, uvaří kávu z pražených pšeničních zrn a již v klidu si vypráví a vypráví. Nechápou, co přihodilo tu smršť náhod, která mohla skončit daleko větší boulí, než ta, která teď hlavu Honzíka zdobí.
|
© 2005-2015 Parent Project - svalová dystrofie, Česká republika E-mail: parentproject@parentproject.cz, Telefon: 776 001 206-7 Sídlo sdružení: PARENT PROJECT, spolek, Větrná 262, 550 01 Broumov Zasílací adresa: PARENT PROJECT, o.s., Husova 245, 417 04 Hrob Dotazy a připomínky k webovým stránkám: webmaster@parentproject.cz |